Kde jsme?
GPS: 49°50’15.60″ N, 15°39’30.53″ E
Nacházíme se v západní části Národního geoparku Železné hory, v centrální části vrcholového hřebene Železných hor. Stojíme na východní straně skalnatého ostrohu Ohebské skály.
Kde jsme geologicky?
Nacházíme se v Českém masivu, na okraji Středočeské oblasti, v místech kde se míchají přeměněné starohorní (proterozoické) horniny s o něco mladšími horninami magmatickými. Místní horniny ukrývají svědectví o horotvorných pochodech, tvář dnešní krajiny výrazně ovlivnily pohyby podél hluboké zemské pukliny.
Co tu bylo?
- 550 miliónů let
Na konci starohor (proterozoika) dochází vlivem pohybu zemských desek ke kadomskému vrásnění, při kterém byly původní horniny vzniklé z mořských usazenin a podmořských výlevů lávy tlakově a teplotně přeměněny. Byla založena hluboká zemská puklina.
- 350 – 300 miliónů let
Na konci prvohor jsou horniny podrobeny dalšímu horotvornému pochodu (variskému vrásnění), které opět změní jejich látkové složení a způsobí tlakovou deformaci. Horotvorné pochody uvolňují ze zemských hlubin žhavé magma. Vznikají magmatická tělesa, která jsou zavrásněna do okolních hornin.
- 25 miliónů let
V průběhu třetihor je území složené z pevných přeměněných a magmatických hornin, které vytvářejí plochou zarovnanou vyvýšeninu, pokrytou mladšími sedimenty. Horniny se nacházejí v nestabilním prostředí v blízkosti starého hlubinného zlomu, proto jsou hojně rozpukány a rozlámány do jednotlivých ker. Alpinské vrásnění v jihovýchodní části střední Evropy, které formuje Karpaty a Alpy, je tlakovým impuslem k obnovení pohybu horninových ker až o několik set metrů, také dochází k odnosu pláště ze sedimentárních hornin.
- 2 milióny let
Během čtvrtohor jsou obnažené skály omílány vodou, větrem, rozpukány mrazem, dochází k jejich zvětrávání a ke vzniku charakteristických skalních útvarů. Vodní toky modelují svá řečiště.
Co je tu dnes?
Území v blízkém okolí přehrady Seč je budováno přeměněnými horninami, které řadíme do kutnohorského (ohebského) krystalinika. Typickým zástupcem této skupiny hornin je ohebská ortorula, která má šedou až narůžovělou barvu, danou přítomností minerálu ortoklasu (skupina živců) a hojným zastoupením šupinek slíd (světlá slída – muskovit, tmavá slída – biotit). Při detailním pohledu na skálu uvidíme důkazy o tom, jak původně vyvřelá hornina podléhá v zemských hlubinách novým horotvorným pochodům. Vlivem teploty dojde k jejímu natavení a vlivem tlaků dojde ke změnám v uspořádání jednotlivých horninových složek. Minerály jsou zřetelně usměrněné, tvoří páskovanou nebo plástevnatou texturu, místy je možné pozorovat provrásnění vrstviček slíd.
Při pohledu na skálu z větší dálky uvidíme, jak působí vnější geologické síly (voda, mráz). Skála je rozbrázděná hustým systémem puklin, které ji postupně rozrušují do jednotlivých bloků. V zimním období je možné pozorovat jak voda, která se vsákla ve vrcholových partiích Ohebu, vytéká z puklinového systému a vytváří pozoruhodné ledové stěny z rampouchů. Celý skalní ostroh Ohebu skýtá velké množství geomorfologických útvarů (ve vrcholových partiích mrazové sruby, na úbočích balvanitá moře a sutě).
Oheb dostal název podle velké změny směru toku Chrudimky, která se v těchto místech skutečně ohýbá tak, jako ohnutý loket. Tato skutečnost je způsobená tzv. říčním pirátstvím. Je to projev třetihorních pohybů jednotlivých horninových ker, kdy podél železnohorského zlomu došlo k výzdvihu kry s tělesem Železných hor. Tok tekoucí na vyzdvižené straně území tak získal větší erozní sílu a postupně se prohlodal a načepoval vodu staré Chrudimky, která původně tekla směrem od jihovýchodu k severozápadu (tak jako dnes třeba Doubrava).
Co ovlivnil člověk?
Původní údolí Chrudimky bylo hluboké a skalnaté, skály vystupovaly nad meandrem Chrudimky až do stometrových výšek.
V roce 1922 bylo rozhodnuto o výstavbě přehrady, která by omezila povodně a jarní záplavy, regulovala tok na středním Labi a sloužila k výrobě elektřiny.
Práce probíhaly v letech 1923 – 1935, v území došlo k velkým zásahům do původního horninového prostředí. Nejprve byly vybudovány nové příjezdové komunikace, ve skále s hradem Vildštejn byl vyražen tunel, vedoucí k přehradní hrázi. Ta byla našimi předky umístěna mezi skalní ostroh Ohebu a skálu Vildštejn.
Co se objevilo?
Stavbě předcházel inženýrsko-geologický průzkum, který vypracoval profesor J. Woldřich, ředitel státního geologického ústavu. V té době nebyla ještě k dispozici souprava na jádrové vrtání do skály, a tak se zkoumalo za pomocí kopaných sond, záseků a zářezů do svahů. Na skalních stěnách se měřily směry a sklony puklin. Tyto práce se prováděly z důvodu ochrany stavby před svahovými pohyby a skalním řícením nestabilních skal.
Po zjištění, že místní hornina je příliš porušená a není vhodná pro stavbu kamenné hráze, bylo vytipováno několik okolních lokalit, kde by bylo možné získat vhodný materiál. Profesor J. Woldřich se rozhodl pro „žulový“ lom v Libkově, odkud byla získávána dostatečně kompaktní a pevná hornina křemenný diorit, tesaná do tvaru kyklopského zdiva. K dopravě bloků hornin z lomu ke stavbě přehradní hráze sloužila nově zbudovaná lanovka o délce 7,5 km, která mohla sloužit i v zimě, kdy na silnicích ležel sníh. Postupně se tímto způsobem na stavbu dopravilo asi 200 000 tun kamene.
GVO Železné hory 2014
V rámci projektu Železné hory – GVO byla zhotovena informační tabule, nacházející se při silnici č. 343 ze Seče do Proseče, v místech výchozů skal za přehradní hrází. Poblíž tabule byla na skalním výchozu vyleštěna drobná plocha, dokumentující nezvětralý stav horniny a vedle byla umístěna kovová cedulka s nápisem OHEBSKÁ RULA (GPS: 49°50’8.25″ N, 15°39’8.01″ E).